Hippie van life

Kdo mě zná, ví, že o oceánu básním v intervalu od pořád do nekonečna. Ta jeho mohutná síla a divokost mě hrozně přitahuje a vítr vanoucí do tváře mi nasazuje úsměv (metaforicky a někdy vlastně i opravdově, záleží jakou rychlostí vane, to jsou mají pak mimický svaly rozcvičku). Nevěděla jsem, jestli se k němu vůbec ještě stihnu podívat či jestli na cestu vůbec budu mít eura. Ale Luke se nenechal odbýt a nakonec se očekávaná cesta k Atlantiku přes všechny klády pod nohama uskutečnila. 

Měli jsme štěstí, protože nám stačilo dostat se do San Sebastianu, kde nám Lukův šéf a kamarád Tim (se kterým vytváří geniální surfovou online platformu Surfelocity) půjčil Lunu, roztomilej hippie Volkswagen van, se kterým jsme následně procestovali baskické a kantabrijské pobřeží. Z Barcelony jsme koupili lístky na vlak Renfe v promo akci za 46 ecek. Je-li jsme ráno po práci, kolem 7:30 ráno a za nějakých pět hodin prospaných po probdělé noci strávené mícháním koktejlů jsme už hleděli na zamračené nebe nad San Sebastianem. 

Tim se ukázal jako správný hostitel, protože nás hned po poledni vzal do baru na pintxos/tapas a na malý pivo, ukázal nám celé vybavení Luny, solární panel pohánějící ledničku, skládací stolek a postel/letiště a my se po dojezení zbytků svačiny na pláži jali vstříc dobrodružství. Prvním problémem bylo skamarádit se s navigací v telefonu, což se nám nedařilo asi natolik, že jsme se pěkně dlouhou chvíli motali v San Sebastianu a hledali cestu po pobřeží. Nakonec se ale Lotta, tedy dívka z Navigatoru, vzpamatovala a za odměnu nás čekala krásná cesta kolem oceánu s hustými lesy, džunglí i řekami okolo. Pro první noc jsme si po nějaké době vybrali městečko Lekeitio, protože vypadalo roztomile a kousek od něj byl vidět fakt strašidelnej ostrov. Zapíchli jsme to na parkingu vedle slepic a poprvé pochopili Timovo "budou se na vás dívat jak na gipsies". Retro VW van budil docela pozornost a lokálové si skoro museli držet oči, aby jim nevypadly. Obhlídka městečka se zdařila velice - poseděli jsme v přístavu, zabloudili, po cestě zpátky potkali dvě malý holčičky prodávající ručně dělané náramky, tak jsme si od nich jeden koupili. Byly z toho tak vyděšený, že na ně opravdu někdo promluvil, že vuběc nevěděly, co dělat. "Cuanto costa?" "Hmm.....cincueta centimos?" Když ji Luke dal celý jedno euro, hned mu začala zbytek vracet s tím, že je to moc, ale nakonec přeplatek přijaly a měly radost. A my měli radost, že ony měly radost :) aby toho utrácení nebylo málo, koupila jsem si CDčko pouliční skupiny, co tam hrála. Byli fakt vtipní. Edna y el viajero de tiempo a zčeknout je můžete tady.

Ranní kafíčko a kakajíčko v přístavu a zase šup do auta. Tentokrát jsme mířili do Mundaky, kam jsme také dorazili, nicméně parkovacích míst asi nula a hodná paní policistka nám poradila surfovou pláž Laga. A tam to byl ráj! Vlny sice skoro nula, ale útesy a kempeři a výborná atmoška. I přes špatné surfové podmínky jsme si nakonec půjčili velkýho "banána" a sjížděli pěnu. Bavilo nás to i tak, potkali jsme český surfaře, co tam kempovali a půjčili nám Surfguide, kde jsme si nastudovali nějaký zaručený swell-magnety. K večeru jsme se vydali směr Noja na jejich doporučení, ale bohužel jsme nenašli slibovaný "super kempink", takže jsme to zapíchli u pláže Ris, kde jediný, co rušilo oceánskou idylku, byly hotely přímo za zády. Ráno zataženo a vlny žádný, tak jsme se vydali strávit den v Santanderu. Ten nás trochu zklamal svou atmosférou a témeř žádným dobrým cool podnikem, kde by se dalo hezky najíst, tak jsem si aspoň koupila novej kus spodního prádla a jelo se dál. V pozdní odpoledne jsme konečně dorazili do Langre za kamarádama ze Surf-tripu (jestli hledáte fakt skvělý a kvalitní surf kempy, tak jedině s nima :), osprchovali se v TEPLÉ vodě a zamilovali se do celýho tohoto kouta země. Mohlo by to být docela jednoduše někde na Moravě, kde se pasou koně a krávy, roste vysoká tráva měkčí než si dovedete představit, pěstuje kukuřice a smrdí hnůj, ale ejhle, najednou je v dálce vidět oceán a mezi vlnama surfaři. Ubytovali jsme se na útesu s ostatními obytnými autíčky, půjčili si na další den surfy a pak už se nám 2 dny žilo jako v pohádce. 

Po cestě nazpět jsme v japonským stylu proletěli kolem pláže Laredo, vběhli do Bilbaa a skončili v San Sebastianu s Timem a jeho nejmilejší sestričkou Fem. Měli jsme asi ty nejkrásnější tapas v celé Špáni a povídali si o všem u čokoládovýho dortíku s ananasovou zmzlinou. Druhý den kluci napakovali auto Timovýma pěti švestkama, do kterých se počítala obří televize, 2 surfy a tak podobně, a vydali jsme se na cestu do Barcelony. Jenže asi 30 kiláku před ní došel Luně dech, zastavila se a už se nerozjela. Asi se ji taky nechtělo zpátky. Asistenční služba a taxík od pojišťovny nás ale nakonec domů stejně dopravili a nezbývalo než si zase zvyknout na normální městský život. 

I když v tomhle městě to na dlouhej smutek nevypadá.

________________________________

If you know me, you know that I speak about ocean in the range from always to infinitely. It's massive strength and ferocity really attracts me as well as the wind blowing in my face, putting on a smile on my face (sometimes metaphorically and sometimes literally, depends on how fast the wind blows - the mimic muscles work out). I didn't know if I would even manage to travel to the ocean this year because of the time and money. But Luke persisted and eventually the expected way to the Atlantic really happened.

We were lucky enough because we only had to get to San Sebastian where Luke's boss and friend Tim (with whom he works on an amazing surf online platform Surfelocity) borrowed us Luna, cute hippie retro Volkswagen van, in which we traveled the Basque and Cantabrian coast. From Barcelona, ​​we bought tickets for the Renfe train in promotion for 46 euro. We took the train in the morning after work, around 7:30, and in about five hours sleeping in the train after a sleepless night spent by mixing cocktails we looked up the cloudy sky over San Sebastian.

Tim proved to be a great host, because after we arrived he immediately took us to a bar for pintxos / tapas and small beer, he showed us all the equipment Luna had, like a solar panel powering the refrigerator, folding table and a big bed. After we finished all remains of snacks we had on the beach, we started our adventure. The first problem was to make friends with navigation on the phone, which we probably didn't manage to do well, because we spent a pretty long time just circling in San Sebastian, looking for the way along the coast. Eventually, however, Lotta, the girl from the Navigator, recovered, and as a reward we had a beautiful trip around the ocean with dense forests, jungles and rivers around. For the first night we chose a small town Lekeitio, because it looked cute and there was really scary island next to it :) We parked next to the hens and cock and understand Tim's "they will look at you as on gipsies." Retro VW van aroused the attention of quite a lot of locals, which almost had to hold their eyes to not lost them. But the town was lovely - we sat in the harbor, got lost along the way back, then met two little girls selling handmade bracelets, so we bought one from them. They were so shocked that they really had someone to buy something, that they didn't know what to do. "Cuanto costa?" "Hmm ..... cincueta centimos?" When Luke gave her entire one euro, she immediately wanted to give him back the rest saying it's too much, but in the end she accepted the overpay and was so happy. And we were happy because they were happy :) as if that spending wasn't enough, I bought a CD of a street band that played there. They were really funny. Edna y el Viajero de tiempo and you can check them here.

Morning coffee and cacao in a port and let's go back to the car. This time we headed to Mundaka, where we arrived safely, although there werearound zero parking places and the nice lady cop advised us to go to a surf beach, Playa Laga. And there it was paradise! While the waves were also almost zero, there were amazing cliffs and campers and excellent atmosphere. Despite the poor surf conditions we finally rented a big "banana" and ride foam at least. We enjoyed it anyway, we met Czech surfers, who camped there and lend us Surfguide, where we studied some guaranteed swell magnets. In the evening we headed towards Noja on their recommendations, but unfortunately we did not find the promised "super camp" so we stuck on the Ris beach where the only thing that disturbed oceanic idyll, were the hotels directly behind our backs. Morning was cloudy and there were no waves, so we went to spend the day in Santander. It disappointed us a bit with its atmosphere and almost no cool place, where we could eat well, so at least  I bought new piece of lingerie and we drove away. In the late afternoon we arrived in Langre where my friends from Surf-trip have a surfhouse (if you're looking for a really great quality surf camp, you should go with them :). We showered in WARM water and fell in love with this part of the world. It could be quite simply somewhere in Moravia, where the horses and cows are grazing, where tall grass softer than you can imagine is growing, where are corn fields and stinking manure, but suddenly, in the distance you see the ocean and the surfers between the waves. We stayed on the cliff with the other camping cars, borrowed surfboards on the next day and then the next two days we were living in a fairy tale.

On the way back made some Japanese style tourism, we passed around the beach Laredo, ran to Bilbao and ended up in San Sebastian with Tim and his amazing sister Fem. We had probably the best tapas in Spain and we were talking about all eating chocolate cake with pineapple ice cream  The next day the boys packed the car with Tim's stuff, as a giant TV, 2 surfboards and so on, and we set out to a trip to Barcelona. But about 30 km before Barca, Luna breath was over, she stopped and didn't start again. I guess she didn't wanted to get back either. Assistance service and a taxi from the insurance company drove us eventually home and we had no other choice than get used to the normal city life again.

But in this city the sadness doesn't last too long.