UN FUTURO DIGNO

Ráno vstanu pár hodin poté, co poprvé zazvonil budík, ostatně jako každý den, kdy nemám přednášku. Po cestě do kuchyně pohladím Una, velkého psa v našem malém bytě, kterého si sem na pár dnů odložil bývalý přítel mojí spolubydlící. Postavím vodu na čaj, zaliju cereálie mlékem a vrhnu se k stříbrné elektronické krabičce, abych zkontrolovala, jestli se svět náhodou nezměnil, zatímco jsem spala. Že jsou na celém pyrenejském poloostrově stávky a manifestace, není žádná novinka, od té doby, co jsem před třemi měsíci přijela do Barcelony studovat Erasmus, už jsem jich zažila tolik, že se to na jedné ruce nedá napočítat. Dnes však probíhá stávka generální a média mají pré. V Madridu se střílí, v Tarragoně taky, ale všude jen gumovými projektily, takže je to prý dobrý. Neberu to nijak vážně, takových manifestací už tu bylo a ještě bude. Vždyť jen u nás na univerzitě studenti agitují téměř na každé školní události a není se čemu divit. Katalánský spolužák LLuís mi prozradil, že když před třemi lety nastupovat do prvňáku, platil za rok 700 euro. Dnes platí 2500. Několik jeho spolužáků se muselo vysněného titulu vzdát, protože na jeho získání jednoduše neměli „dinero“.

Když si jdu kolem čtvrté pro druhou snídani, přiběhne z venku spolubydlící celá vyděšená. Vypráví, že je celé město prázdné, obchody zavřené, dokonce Pakistánci na rohu, co nikdy nezavírají. Dušuje se, že potkala bandičku křičících týpků s šátky přes obličej. Nedá mi to, vezmu foťák a vyrazím do ulic taky. Město je ztichlé, mnohem klidnější a prázdnější než normálně, ale necítím se nebezpečně. Pořád se zde potulují turisti s Lonely Planet pod paží, děti jezdí na koloběžkách, obchody na Las Ramblas jsou otevřené. Dojdu až na Plaza de Catalunya a až tam uvidím masivní průvod, který se vydal na pochod městem. Lidí je tu nespočetně, ale všechno probíhá velmi organizovaně, dá se říci až mírumilovně. Nepočítám-li tedy tapetování budov bank plakáty s vyčítavými hesly a cákance barev ve stylu Jacksona Pollocka na barcelonské burze. Protestují důchodci, rodiny s dětmi za lepší budoucnost, studenti, pracující i vandalové, kteří se pouze chytli příležitosti. Nafotím hromadu fotek, nasaju atmosféru a vydávám se směrem k rakouské kamarádce, která nás dnes pozvala na domácí večeři.

A najednou se ocitám ve středu létajících kamenů a partičce Darth Vaderů. Ne, tohle není žádná vesmírná fantasmagorie, ale poctivé kameny hozené rozohněnou rukou a pár desítek policejních těžkooděnců v helmách a kombinézách přímo před největší gotickou katedrálou. Vidím na jedné straně ulice obrovský dav lidí, kteří se povzbuzují a troufají si čím dál blíž k té druhé straně, kde stojím já snad s celou policejní stanicí. Jeden z policistů se náhle rozběhl směrem k autu a za pár vteřin je zpátky s dlouhou černou puškou. V té chvíli se mi žaludek zachvěje tuším osmým stupněm Richterovi stupnice a o mrazu na zádech by se dalo říct, že přivanul při nejlepším ze Sibiře. Přeběhnu na stranu mezi hlouček ostatních – zbloudilých turistů, lokálů, zvědavých náctiletých kluků – a chystám se urychleně odejít. Ale něco ve mně nechce. Je zvláštní jakou moc má adrenalin, jak se v člověku, který tuší, že by měl jít možná radši domů, objeví nějaká zvědavost, jakési pokušení jít ještě o kousek dál, vyfotit ještě jednu poslední fotku, zůstat ještě o chvilku déle. Možná ve mě bude kus té špinavé, staré dobré novinařiny, možná dost dobře chápu, proč se někteří žurnalisti vydávají do válek a jako své poslání si vyberou žít v prachu, potu a krvi po boku vojákům, aby pak nabití vzrušením zasedli za stůl a všechno sepsali. Možná je v tom určitá forma úchylky, masochistické pokoušení, kam až se dá s adrenalinem v žilách dojít. Možná už taky dost dobře chápu, proč se cítím dobře v krizových situacích, kdy je jediná možnost zatnout zuby, sebrat se ze země a dělat, co je třeba. Adrenalin je hnací silou, a mě vehnal do ulic Barcelony mezi dav nespokojených obyvatel a jejich umělé terče. Někdo se přece musí obětovat jako beránek - za vládu, za banky, za korupčníky. A tak policejní sbor stojí podle rozkazů na místě a nechává na sebe házet kameny a petardy. A dav je bere zavděk, zlost je prý třeba si vybít a je vlastně jedno na kom. Na mrknutí oka mi policistů začne být líto. Jenže, jak by řekl známý psycholog Philip Zimbardo, takzvaný „luciferův efekt“ jde ruku v ruce s každým rozdělením moci a bezmoci, a tak se pod rouchem beránčím skrývá nepříčetný 90 kilový mužský, který bez meškání vystřelí nebo zbije gumovým obuškem křehkou dívenku. Koho je to potom vina? Vlády, policisty, dívenky? Davu?

Čekám až do konce, kdy baterka na displeji fotoaparátu bliká červeně a celá demonstrace se rozprskne do ulic. Támhle hoří kontejner a hasiči zkušeně zasahují, na cestě leží bota a z celého města jsou slyšet sirény. Město je špinavé, na zemi se válí sklo a odpadky, ale já vím, že už zítra ráno bude všechno vonět čistotou a nápisy na výlohách budou vydrhnuté. Patří to tak nějak k té jižanské nátuře. Bouřit se a bojovat a trochu dramatizovat. Ale aspoň je ve vzduchu cítit nějaký názor, nějaké přesvědčení. Myslím na Vánoce a na vůni mého pokoje doma v Česku a i když se mi stýská, mám vztek, že jediné, co v Česku nevoní, je právě ten názor. A někdo, kdo by si za ním stál.

(zatím jenom rychlý náhled z Flickru - výber bude brzo!)