Stay tunned!

Ano, ja vím, že jsem dlouho nic nenapsala a že jsem se tady dlouho ani neukázala, a teď to hodlám napravit :)

Myslela jsem si, že takovou tu chřipku, kdy se moje tělo vyrovnává se změnou klima, budu mít první týden, ale to se o slovo hlásily rostoucí osmičky. No, a minulou neděli to byl přesně měsíc, co jsem tu, takže jsem si půlku týdne oslavila ucpaným nosem, bolavým krkem a nafouklou hlavou.

V pondělí jsem si na pár minut myslela, že bych třeba začala s katalánštinou. Ne, to nevyšlo. Po tom, co mi paní učitelka začala tvrdit, že bruschetta je tradiční katalánské jídlo, mírně jsem se zhrozila. Načež začala vysvětlovat gramatiku a vylezla z ní věta obsahující slova "pok pok pok". Zbytek hodiny jsem strávila hypnotizováním ručičky na hodinkách. Uklidnila jsem se až po cestě domů, kde na malém náměstíčku stáli čtyři mladí kluci a na housle a kytary hráli Little Lion's Man.

International Welcome Day, který se naše univerzita rozhodla uspořádat druhý den v týdnu, spočíval v promítání propagačního videa a prezentaci o tom, jak je katalánština geniální jazyk. Vzhledem k předchozím zážitkům, jsem na všechny grafy vyjadřující počet osob mluvících katalánsky a každou větu o právu mluvit katalánsky kdykoli a kdekoli a na kohokoli hleděla doslova s odporem.

Ve čtvrtek se mi podařilo domluvit tandem. Alba je holčina, která studuje kriminologii, je nenápadná, stydlivá a má rozbitý obroučky u brýlí. Budeme se scházet každý týden a na střídačku si pomáhat s učením. Alba potřebuje konverzovat anglicky a trošku si rozšířit slovní zásobu. Já potřebuju kohokoli, kdo umí španělsky. Večer jsme s Annou strávily pečením super skvělýho dortu k Verčiným narozkám. Vůně piškotu, čerstvý ovoce, hledání obrázků svíčkové, rajské a knedlo-vepřo-zela. Rakouský Vánoce a žebříček nejoblíbenějšího cukroví. Zážitky z cest, plány. Jak já tu holku zbožňuju!

V pátek ráno nejsem schopná vylézt z postele. Je mi zle, nemůžu mluvit a jsem celá upocená. Chřipka je tu, juchu. Celý den se kurýruju, abych byla schopná dojít večer na narozeninovej večírek na střeše. Myslím, že se i tak docela povedl. Měli jsme skvělý guacamole, zpívali jsme Hodně štěstí zdraví ve všech jazycích, Sluneční hrob v lámané češtině od všech našich zahraničních kamarádů. Leo rozehrával na kytaru, co se dalo. Náš dort měl úspěch, viděli jsme ohňostroj a konverzovali španělsky, anglicky, česky.. jak se zrovna dalo. Nakonec jsme vyrazili do víru Festivalu Mercé, svátku barcelonské svaté patronky, největší události celýho roku. Trsli jsme si na Place Reial, Lorenzo nám v opilosti povykládal svoje lokální milostný avantýry a pak už můj plnej nos a bolavej krk zaveleli ke spánku. Achjo.

V sobotu se potím jako blázen, ale aspoň jsme s holkama vyrazili do Ciutadelly na nějakej odpolední festivalovej program. Indický tanečky, salsa, předtancovávání jazzu a swingu. Hezký. Večer tu hrají zadarmo The Kooks a já bohužel ležím doma s teplotou. Sucks.

V neděli se dokopu aspoň na blešák. Konal se na Plaza del Mar, kousíček od pláže. Skvělá muzika, krásný hadry, nakoupený trička na spaní a skejtování za 1 éčko, koženej kufr za pět a nějaký ty knížky.  Večer se dopuju Paralenama a doufám v lepší týden. Z okna slyším řev a hudbu a bubny, neodolám a utíkám se podívat před barák, co se děje. Pochod po Via Laietaně se blíží ke konci, už jsou tam jenom anarchisti, kteří stejně jako všichni ostatní tady v Barceloně točí ohněm nad hlavou, okolní lidé křičí a bojí se a radují se a běhají pod oheň a celý je to strastně zvláštní a asi docela nebezpečný. Napráškovaná to zvládnu sledovat 15 minut a pak musím zpátky do postele.

V pondělí je mi konečně líp. Po pár zatažených dnech taky konečně vychází slunce a tak se vydáváme do Badalony, kde je krásná pláž a velký vlny, ve kterých blbneme celý den. Naše rakouská Annička je spíš asi nějaký převtělení delfína a vlny miluje snad dokonce ví než já, takže ji nemůžeme dostat z vody. Trochu se s holkama necháváme strhnout a po pár pěkných fackách od vlny a podprsenkou od plavek až u pupku ji radši zahazujeme a přidáváme do toho trošku té polonahé erotiky, ne asi. Nicméně skákání ve vlnách se v zářijových teplotách nedá vydržet úplně dlouho, takže nakonec vyrážíme obhlídnout kalifornský molo kousek v dáli. Happy place for happy people, zapadá slunce a je nám fajn.
Večer se koná poslední ohňostroj Mercé, tak se stejně jako několik dalších stovek lidí vydáváme na Placa Espana podívat se na tu slávu. Srdíčka, květiny, malý světýlka pohybující se na všechny strany a k tomu všemu španělský hudba. Hezký. Trochu si tu atmosféru zakonzervujeme u piva a kebabu v Ravalu a ukončíme tak sváteční (pro mě chřipkový) prodloužený víkend.

V úterý vaří Tore dánskou večeři. Masová kuličky, bramborová kaše, smetanová omáčka, fialový zelí, mňam. Všichni se mačkáme u jednoho stolu a je nás spousta, ale je to výborný, máme se rádi a tak vůbec.

Ve středu si konečně vyřizuju španělskej účet a vydávám se architektonický low-cost sightseeing - znamená: Casa Amatler, Casa Batló, Casa Mila (Pedrera), Sagrada Familia a jiné budovy podél cesty. Proč se takový budovy nemůžou stavět pořád? Proč stavíme Kauflandy, Billy, Alberty, proč stavíme divný baráky na klíč v satelitních městečkách? Ty domy jsou nádherný, mají nápad, mají něco do sebe, mají obrovský charisma. Jde na nich vidět designérská kreativita, volná ruka, ale taky štědrej rozpočet od mecenáše. Sagrada je šílená. V prvních minutách jsem ji téměř neviděla, protože se znenadání zvedl vítr a vmetl mi písek do očí. Ale jakmile se mi podařilo přestat mrkat, asi mě to trochu uhranulo. Ve foťáku jsem našla kolem 50 fotek jenom samotné Sagrady ze všech stran. No ale, vážně, viděli jste někdy něco šílenějšího? Kolem šesté jsme měli sraz na Placa Espana s tím, že se pojedeme podívat na západ slunce z Montjuic. Začně pršet ještě než vyjedem, takže stojíme se přilepení na zdi banky a čekáme, co se stane. Déšť se moc umoudřit nechce, tak jdeme koupit dort a usídlíme se u Saskie doma na kávu a čaj. Taková trochu ukázka toho, jak tady bude vypadat v zimě, budem sedět s hrnkem v ruce někde v bytě a povídat a povídat. "Does it feel like home, guys?" "Yeah, feels like London." Vyzvednem Hannu a jde se na tapas za euro do 100 Montaditos. Geniání. Narváno lidma, vřava, vůně jídla. Každej kousek čehokoli za 1. Hranolky se čtyřma omáčkama, bacadillos s náplní, olivy, pivo, sangría, co hrdlo ráčí. Končíme večer šipkama v Irish pubu a přáním Shakirovi k narozeninám.

Ve čtvrtek dostanu první pozvánku na večírek od lokálních španělských spolužáků. Juchu, akorát je to trošku z ruky a bohužel už máme na večer vymyšlenej jinej program. Je to ale hezkej krůček k tomu navázat kontakty s opravdovým Katalánskem. Odpoledne máme první hodinu tandemu a jde to dobře. Kolem osmé se se spolužačkou Dorothee a s Veru vydáváme na vernisáž do docela cool book shopu, kde podávají Amaretto na ledu s citronem a nikdo si vlastně není jistej, co že je ta výstava. Potkáme holky a rozhodnem se skočit ještě na jeden drink do Sugar baru. Mojito za 2,8 je to, co chceš. Druhý den musíme všechny vstávat, tak si jdeme na hodinku trsnout na after party po vernisáži v Ravalu, kde je v tanečním sálů ještě prázdno a DJ tak hraje jen pro nás :)

Páteční den náleží MATRÍCULE! Konečně jsem oficiálně zapsaná na fakultu a dostávám potvrzení pro zařízení rezidenčního čísla. Večer to jdeme oslavit na Shakirovu narozeninovou party do Ovella Negra. A od této chvíle bych se k tomu už radši nevyjadřovala, protože po tom, co nás z tohoto baru bezdůvodně vykopli to přestal být dobrej večírek. Skončili jsme sice na cool party v trochu hipsterským clubu Werk it, ale jediný, co na tom večírku bylo povedený byla hudba a DJ. Howg!

V sobotu od rána pršelo a tak jsem u mě doma nad sušenkama vymýšleli s Kristin a Rosel, co pro naši Anničku k narozeninám. Na večerní party si sama upekla dva dorty a věděli jsme, že všechno ostatní k snědku i pití si nachystá sama. Nakonec jsme obešli pár květinářství a našli nádhernej květináč s malýma papričkama a bylo jasno. Dorty byly výborný, jídlo bylo skvělý, přišlo spousta lidí a my jsme si zase dokázali, že nejlepší večírky jsou doma. Do šesti do rána jsme tancovali v obyváku, vařili v kuchyni dobroty, pili bowli, jedli ovoce a pouštěli si starý hity. Postupně se všichni trousili domů, já jsem si šla na 5 minut odpočinout k Anně do pokoje, aha, tam jsem usnula a vzbudila se asi za půl hodiny, kdy už všichni byli pryč a Annička chtěla jít spát. Noční ranní cesta domů a spaní.

Nedělní první longboardování a piknik v Ciutadelle s kolumbijskýma kamarádama Verčiné spolubydlící. A zítra zase do školy.

INDEPENDENCIA

Jeden týden se vždycky zdá jako něco, co musí trvat strašně dlouho, ale všechno nakonec uteče světelnou rychlostí. Tři a půl týdne tady a jsem lapená v pasti. Odjezd se zdá jako něco nemožnýho. A to dokonce i přesto, že ulice často smrdí čuránkama a procházet se po zdejším Václaváku aka Las Ramblas je jako snažit se prodírat mezi lidmi v narvané koncertní hale. Protože kromě moči tu voní moře, na nohou si domů nosím písek, z malých roztomilých vývařoven voní quesadilla a při každým špatným odbočením z trasy najdu něco novýho, nečekanýho.




V neděli přijela Veru. Poprvý jsem trochu poklidila pokoj, aby měla kam poskládat svý věci, když jsme je do 5 patra opět dotáhly bez výtahu. Vyčerpalo nás to natolik, že jsme si na pár hodin daly siestu a já se trochu poučila španělštiny, že jo. Chcete taky? Romina se na tom učí anglicky a je to skvělý. Duo Lingo - http://duolingo.com/. Večer jsme se vydaly do víru našeho španělskýho Manhattanu. 213 a náš oblíbenej fousatej číšník, Hanna a noví italští kamarádi, Irish pub, kde potkávám Jorgeho z kolumbijské partičky a začíná se zdát, že Barcelona se pro mě stává tou malou vesnicí, kde známí jsou za každým rohem. Líbí se mi to.

Pondělní španělština se přesouvá na odpoledne a abychom s Annou nemarnily čas zevlováním po ulicích, sedneme na metro směr IKEA. Z plánovaného odpočinkového dopoledne stráveného nakupováním se stává boj o krk v přeplněným obchodě. Aha. Zítra je svátek Katalánska a domácí si očividně udělali prodloužený víkend kvůli nakupování nábytku. S novým štendrem, ručníky, papučema a vůbec všema těma maličkostma, který vždycky naházíte do tašky, když kolem nich v IKEA procházíte, se konečně dostaneme ven a šup šup domů, prokázat svý montážní schopnosti. "Skříň" stojí, vyhazujem s Romi starou, zabírám si krásný kožený křesílko a konečně se ve svým novým pokoji cítím jako opravdu ve svém. Večer vyrážíme na beach party na Barcelonettě, kterou pořádá naše berlínsko-drážďanská Saskia. Z plánované dvacítky lidí se rozrůstáme na několik dalších desítek, kolemjdoucí se přidávají k nám, sedají se za náma do písku, pijí pivo a vykládají. Policie nás očividně pronásleduje, protože po pár hodinách se přijede předvádět v plážových autíčkách. Krouží kolem nás a nic, tak nevím, jak si mám tohle sémanticky vysvětlit, každopádně se po čase zvedáme s předstíráme, že odcházíme. No a jakmile jsou pryč, hurá zpátky na pláž. Z malýho stereo repráčku hraje hudba, tancujeme, zpíváme. Kde se vzal, tu se vzal, vedle nás stojí téměř nahej úplně černočernej černoch, ze kterýho kape voda. Přišli si pro nás afričtí bohové? Ne, týpek je ze Senegalu, dělá DJe, mluví lámanou angličtinou a šel si zaplavat. Pozve nás všechny na večírek, kde hraje, a polonahý a stále mokrý odbíhá do tmy.

V úterý se to stane. Vyrážíme ven z města na pláž Castelldefels vláčkem. Je nádherná, čistá, nikdo se nám nesnaží prodat lístky na nejlepší party našeho života. Na moři jsou vlny. Juchu. Skejtujeme na Toniným longoardu kolem pláže a je nám skvěle. Odpočinutí se vracíme zpátky do Barcy a na nádraží Franca to začíná. Supermani s katalánskou vlajkou místo pláště. Všude. Independencía. Oficiální den Katalánska, celonárodní svátek a bujaré politické demonstrace. Všichni za jednoho. Průvody, koncerty, letáčky. I když s tou myšlenkou nezávislosti Katalánska nijak nesouhlasím, tohle byl obrovský zážitek. Trochu děsivý, ale plný nečekané atmosféry. Catalunya!

Středeční první den školy. Zmatený rozvrhy, klidní Španělé, neschopná mentorka, noví spolužáci. Připadám si zhýčkaná naší skvělou partou hic, která se sešla v jazykovce. Hned první den jsme byli všichni na stejné vlně, od první společné akce jsem je málem láskou umačkala, baví mě s nima trávit čas. S novýma spolužákama je to težší. Ne že bychom neměli společný téma - třeba společnou školu, že ano - jen je to jiný. Ale dáme tomu šanci. Vracím se domů plná dojmů, s bolavou hlavou z prvních hodin ve španělštině, které stále nejsem schopná naplno porozumět. Volá mi Romi, že jede na týden pracovat na Ibizu. Haha, lucky girl!

Ve čtvrtek ráno dobíhám pozdě na hodinu Realizace fotografie. Profesor mluví španělsky, ne katalánsky, což je obrovský plus a já mám rozhodnuto o prvním předmětu. Potkávám Dorothé, belgickou sympaťačku, se kterou jsem si psala už předtím na efbíčku, a konečně cítím, že alespoň jedna spolužačka bude dobrá. Domlouváme se na fotografickou skupinku pro příští týden do temné komory a já se vydávám za tutorem. Ludovico Longhi je Ital, nemluví anglicky a chodí s půlhodinovým zpožděním. Pamatuje si mě z rána, kdy jsem omylem vlezla do špatné třídy, kde zrovna učil. Bude mu kolem čtyřicítky, kromě ofiny nemá téměř žádný vlasy, knír mu trčí na všechny strany a na počítači má nálepku "Flirt me if you can". Ale je hodnej. Naštěstí se mnou byli na konzultaci ještě jeden Ital a Němka, tak mi překládali to, čemu jsem pořádně nerozuměla. A zase vyčerpaná domů, ale dneska žádný spaní, dneska se vydáváme na gallery opening. Veru potkala úplnou náhodou ve městě kamarádku Lucku, která tady studuje architekturu a hned se s ní domluvila na večerní setkání. Kousek od metra Bogatell je stará továrna, kde bydlí spousta mladých kreativců, kteří tady uspořádali interaktivní výstavu. Skákací photo booth, nafukování balónku na projektoru, nástěnný puzzle, skládací hlavy... do toho všeho hraje über cool hudba, po celým prostoru se potulují stylový lidi, hipsteři, holky v buřinkách, fousáči a vůbec krásní lidi. Seděli jsme na zemi před galerií, povídali si s celou Lucčinou partičkou, zjistili jsme, že známe stejný lidi a že jsme byli na stejným večírku u Hanny v bytě. Barcelona je vesnice.

Studio P52 - El Poblejoc from DonUan on Vimeo.

V pátek ráno ve škole se rozhoduju pro další předmět. Design a vizuální kompozice, kde se opět mluví španělsky a ne katalánsky, takže je zde nějaká malá naděje, že možná budu rozumět. Španělský spolužačky si mě hned vzaly do skupinky a s nadšením poslouchaly, jak jim mou špatnou španělštinou říkám odkud jsem, co tady dělám, kde bydlím, co se mi líbí. Mluvím, mluvím, přemýšlím nad minulými časy a najednou si uvědomím, že mě poslouchá celá řada. Haha, dnes jsem ta nová, zajímavá holka, která přijela kdoví odkud, ale myslím, že za pár týdnů je to čekání, než ze sebe za 5 minut vypravím jednu větu, přestane bavit :) Večer pořádám pro holky večeři u mě na terase. Trochu s Veru zaspíme, takže všechno děláme na poslední chvíli s mokrýma vlasama a gaspacho teče všude. Ale nahoře pod hvězdama je skvěle. Povídáme si s holkama o zážitcích z prvního školního týdne a nakonec se vypravíme do města. Champagnería, kam chceme skočit na tapas a na cavu je zavřená, takže se všichni nakonec vydáváme k Hanně do bytu. Asi se z toho stane páteční tradice. Po celým týdnu jsme ale strasně unavení, takže po pár locích piva a sangrii vyrážíme domů. Loučíme se s Annou na Plaza Jaume a potkáváme nějakýho kluka, co ho máme na fotce z minulýho týdne a nevěděli jsme, kdo to je. A ejhle, jde kolem nás. Hodíme s ním řeč a dozvídáme se, že je z Kapského města, pár let už tu žije a domů se rozhodně nechystá.

Sobotní ráno začíná zběsile. Veru se stěhuje do novýho bytu kousek ode mě. Taháme kufry zase do dalších schodů, utíkáme na vlak na pláž Ocata. Konal se tam totiž Brännboll, typická nordická hra, podobná softballu, akorát všechny pravidla třikrát převrátili. Prý si tak hledají svoji druhou polovičku. Jedeme půl hodinky vlakem , projíždíme Badalonou, kterou si už při pohledu z okýnka zamilujeme a zapisujeme si jí do deníčku jako "must-visit". Ocata Beach je nádherná taky. Malinký mušličky v písku,  čisťounký, nádherně tyrkysový moře. Toreho stereo a utíkání z mety na metu. Západ slunce a kluci se skim boardama. Město v mlze. Ach. Fotíme kapelu a celou cestu ve vlaku zpátky řešíme s klukem Immanuelem Baskickou otázku nezávislosti. Večer nás čeká tour the bars. Začínáme v 33:45, baru plným gaučíků a sedaček s výstavou s názvem Autoporn. Rozebíráme obrazy, sedíme s Lorenzem na parapetu a hrajeme si na módní policii. Nakonec necháváme ostatní za námi a jenom já a Anna vyrážíme s klukama dál. Na Sant Pau, ulici, která je proslulá prostitutkama a pasákama, najdeme roztomilej bar v vysokým stropem, celej v takovým hippie stylu s Janis Joplin z repráků. Trsáme mezi lidma, řešíme krásu Španělek, vymýšlíme theme parties. Odtancujeme o dva baráky dál do Marselly, kde vyrábí vlastní absinth - žlutej, čirej a když se do něj nalije voda, zakalí se. Dřevěný stěny, stoly, židle, vysoký stropy, říká se, že v tomhle baru trávili čas všichni muži své doby - Picasso, Miró, Hemingway, Dalí. Načichneme všemi léty minulého století a vydáváme se na poslední podnik dnešního večera - Pipa Club. Ve starým bytě, v patře nádhernýho baráku na Plaza Reial se ocitáme u Sherlocka Holmese doma. Plno lidí, kulečník, vitríny plný dýmek. Nádherný secesní stropy, skvělá muzika a, i když tu není žádný parket, pohupujících se boků je tu spousta. Jsem okouzlená. Stojím u okna a dýchám čerstvej vzduch. Připadám si jako v jiný době. Už mi chybí jenom cigaretová špička a piha nad rtem.

Nedělní ráno se stává odpolednem. Na pozdní oběd se potkáváme s Veru s Leem a Gustavem. Jdeme na moje oblíbený quesadilly s guacamole, smějeme se a kluci jsou šťastní, že konečně poznávají Veru naživo. Nakonec nás zatáhnou do malé čajovny kousek od mýho domu. "Jaký zvíře jsem já?" Sweet Sundays.

A ještě jedna novinka na konec. Lucka mě inspirovala svým osobním projektem "každý-den-jedna-fotka", a tak můžete od dneška každý den čekovat jeden obrázek s vůní moře v EVERYDAY SNAPSHOT.

FLORRIE

Byla tu a my jsme ji neviděli. Tak si jí tu aspoň posloucháme.

¿QUÉ PASA?

Dlouho jsem přemýšlela, jak tady ten zápisníček poskládat. Jestli sem prát pouze faktický věci a životně důležitý informace, nebo jestli do toho můžu zamíchat taky střípky emocí. Čert to vem. Tohle je prostě místo pro můj barcelonskej život a všechno, co k němu patří.

Hned po příletu jsem se vybatolila s mou obří bagáží až k autobusu, kterej mě za pět šede odvezl až na Plaza de Catalunya. Díky bohu tam na mě čekal Gustavo, jeden z mnoha kolumbijských kontaktů, který jsem získala díky kamarádovi Honzovi (díky, Honzo!). Gustavo je maličký, šestadvacetiletý chlapec, s obrovským zápalem pro pečení chleba. Se stejným zápalem se taky ujmul mýho největšího kufru a s upadlým kolečkem ho vláčel statečně celou cestu. Dali jsme si pivo v mém první tapas baru a po pár zatočených uličkách už zvonili na Mari. Mari je má druhá kolumbijská kamarádka, je ještě menší než Gustavo, pořád se směje a kromě toho, že pracuje jako číšnice, vytváří dokonale Pinterestový domácí dekorace. Na vaření jí moc neužije, ale s největší chutí sní všechno, co se ukuchtí někdo jinej, takže jsem si i po obyčejných palačinkách, vždycky připadala jako hotová Martha Stewart. Hned prvních pár hodin jsme s Mari a Gustavem strávili na pláži, dokonce do vody jsem jednou skočila, obhlídli jsme okolí a dali si arepu. Arepa je typická jihoamerická pochutina, je to kukuřičná placka, vlastně něco jako kebab, do které se nacpe, co dům dá - kuře s avokádem, čerstvý sýr s banánem, maso, zelenina, todo. Ještě stihneme koupit španělskou SIMku, jakousi pomyslnou digitální bránu do nové půlroční éry mýho života. A večer, když se domů vrátil Leo, poslední z trojice kolumbijských polo-svatých s obrovským srdíčkem, chystáme se vyrazit na mojí první noc v Barce. Leo je music, soul, sweat, earth a energy. Řekl to o sobě sám, při otázce "prvních 5 slov, který se ti vybaví při slově 'já' " v dotazníku, kterej mi Veru poslala z Prahy s prosbou o vyplnění. Seděli jsme po večeři s nacpaným břichem a já jsem se snažila překládat psychologický otázky do "easy-english", aby to Leo správně pochopil. Leo miluje svou zemi, strašně mu chybí rodina, která je daleko v Kolumbii, a po večer skládá písničky o měsíci pro svou malou neteř Lunu. Zpívá a hraje na kytaru v jedné kolumbijské kapele a minulý týden proseděl hodiny v nahrávacím studiu kvůli cédéčku. Dávají dohromady rytmy svých afrických předků, kteří před stoletími přišli do Jižní Ameriky, s tradiční kolumbijskou hudbou, a jeho snem je podělit se o tu krásu s celým světem. Někdy je docela bláznivej, ale je to jeden z nejvelkorysejších lidí, který jsem kdy potkala.

Večerní Barcelona. Horko, mnoho lidí, hudba na ulici, v barech, v restauracích. V Sugar baru objednáváme španělský pivo. Přebarvěte světla na červeno, rozházejte pár polštářů, hrajte indie muziku a dveře se nikdy nezavřou. Probíhá celovečerní trénink španělštiny, protože Mari neumí anglicky, a tak se učím nový slovíčka a snažím se je zapamatovat. Přesouváme se do nějaké irské hospody, kde DJ hraje směsku všeho, a trsáme. Potkávám další a další známí známých, a než se stačím rozkoukat, chýlíme ke konci večera. Poslední postávání na Plaza Reial už téměř prospím, tak se vydáváme domů. Leo odmítá, abych spala na gauči, takže se po dlouhým dohadování nakonec na pár dnů stěhuju do jeho pokoje, zatímco on sám spí v obýváku.

Druhý den začíná peklíčko. Šest pochůzek po bytech všude možně po celé Barce. Po prvním úspěšným telefonátu ve špánině, se mi taky daří koupit čtvrtletní lístek pro mladý na mhdčko. V metru je vedro, byty jsou buď krásný, ale s divnýma/starýma lidma, nebo škaredý a špinavý s lidma dobrýma. Potkávám asijskou DJ girl, hippíky s dítětem i starší single paní, která chce mít hlavně klid. Probíhám kolem Sagrady Familie a i v té rychlosti žasnu. Večer umírám v posteli a topím se v šíleným vedru.

V sobotu vyrážíme s Leem na kolech podívat se trochu po městě. Kolem pláže se dá jet pořád dál a dál, slunce praží, turisté se čvachtají. Skejťáci, longboardisti, cyklisti, všechno se to hemží, jezdí, sportuje. Na konci si dáváme pořádnej fresh džus. Malej nákup v supermercado, hurá domů pro kytaru a jde se na piknik v Citadele. Vykládáme, hrajeme si, zpíváme. Leo miluje Vodu živou od Anety Langerové. Kdesi to vyposlouchal od nějakýho Čecha a zařadilo se to do jeho TOP žebříčku. Hraje ji pořád dokola a nutí mě zpívat, protože mu se ten českej text moc nedaří. K večeru objíždíme pár dalších bytů a nakonec zapadnem i s Mari do random mojito baru. Vykládáme, ale naše unavený hlasivky nejsou schopný překřičet hlasitou latinskou muziku, tak se přesouváme domu a zase zpíváme a rozebíráme kolumbijský a český pohádky a zjišťujeme, že včelka Mája je nesmrtelná.

V neděli dostávám první krizi. Žádnej byt zatím není úplně ideální a pomalu mi dochází čas i trpělivost. Trošku se nervuju, ale k večeru nacházím dokonalej byt. V centru, balkónek, velkej byt. Skvělý. To ještě ale netuším, že tam bydlí fakt divnej týpek a zmatení spolubydlící a že ve středu odpoledne po tom, co dostanu klíče, se dozvím, že se tam vlastně stěhovat nemůžu a že teda nic jako. Aha.

Abych se trochu potěšila, kupuju svůj první suvenýr. UniverZen je týpek, co sedí v přístavu, hraje na kytaru, jednou nohou na bubínek, druhou nohou na druhý bubínek a ještě mu z boty visí takový rolničky, který cinkají. Zpívá. Je to něco mezi José Gonzálesem, Astronautalisem a Bon Iverem. Skvělý. A CDčko stálo jenom 10 éček. To chceš. Takže malá materialistická radost a příprava na další hledání.

V pondělí mi začíná intenzivní jazykovej kurz espaňol. Hned první den se dáme dohromady s mezinárodní partičkou, co se tam sešla. Medička Hanna z Jordánska, co studuje v Heidelbergu, Rakušanka Anna, Švédi Kristen, Oskar a Tone, Norka Turid a srbskej Němec Filip. Zkoušíme mluvit španělsky a všichni se bojíme toho, co nás čeká na univerzitách. Nicméně se z nás stávají nerozluční kamarádi a vidíme se téměř každý den. Miriam, naše španělská učitelka, je výborná. Pořád se směje a když odpoledne ve škole usínáme únavou a vedrem, mluví s náma ve španělštině o tom, co nás baví.



Pondělní večer připadá taky španělštině. Vyzvedává mě Gustavo a jdeme na tour the pub. S Gustavem se musím fakt snažit, protože anglicky téměř neumí a dal si za úkol mě naučit španělsky. Zastavujeme se v 213 na campari na ledu, dáváme si quesadillu po cestě a pokračujeme do Vermut baru na výbornej domácí vermut. Dokonce se mi daří vést konverzaci o špatné sociálně-ekonomické situaci v Kolumbii. Můj slovník obsahuje asi 100 slov, ale prostě se s tím zkouším poprat :) potkáváme nějaký kamarády a tak se zase seznamuju. Tady je to tak šíleně jednoduchý udělat si přátele. Kate je američanka z D.C., která je tady už přes rok. Mluví výborně španělsky, je nejmilejší a v London baru mi dává barcelonský rady. Barcelona je plná lidí. To město je neuvěřitelně multikulturní, jsou tu prostě všichni. Všechny cesty totiž nevedou do Říma, ani na Moráň (i když to tak jednu dobu vypadalo - Baru, posílám pusu!*), vedou totiž do Barcelony! Ta atmosféra je natolik opojná, že se jí nelze ubránit. Magneticky přitahuje. Stylový lidi, zajímavý osobnosti, velký charisma. A ti všichni se potkávají a navzájem se inspirují a tak vůbec. Zvláštní město.

Zbytek týdne probíhá rychle a bez meškání. Učení bručení, qué pasa y come estás? a večerní posedávání po barech a kavárnách. Stahuju Pelíšky se španělskýma titulkama a pouším je Mari a Leovi. Učím je o české historii a oni zase povídají o té kolumbijské. Potkávám přítelkyni Gustava, Julii. Napůl Švýcarka, napůl Francouzska, umělkyně, grafická designérka, ukecaná holka, které táhne na třicet a vypadá na teenagerku. Letos bude studovat v Londýně a pomáhá Gustavovi založit jeho vlastní značku domácího chleba Harinaguasal (Mouka-voda-sůl). V pátek se vydáváme na roof party ke Stefii a Simone. Steffi už je tu rok, je to maximálně árijská Němka a slaví narozeniny. Na střeše je nejkrásnější výhled, pije se všechno, co je po ruce, mluví se španělsky, zpívá se kolumbijsky, hraje se na kytary a na bubínky. Soused z vedlejší budovy volá policii. "Hey, I am the guy from the next building.." Steffi: "Greeeeeat, come to party with us!" "Actually, I just called the police." Aha. No tak nic, přesouváme se dolů do bytu a pokračujem. Poté, co Leo urve tři struny na kytaře, můžeme se v 5 ráno konečně odpotácet domů. Uff. Party hard.

A v sobotu jsem se konečně přestěhovala. Spokojená jsem úplně ze začátku nebyla, pokoj má na mě moc malý okno a je takovej tmavej, ale mám velkou postel, krásnou mintovou komodu a terasu na střeše. Byt je v úplně dokonalé lokaci - kousek od přístavu, v centru starýho města, blízko stanice metra Jaume I. Bydlím s Rominou, Argentinkou, co tady bere podporu a přivydělává si jako číšnice. Je docela hodně pokérovaná a moc hezká. Podle toho, co jsem vypozorovala ze všech věcí, co máme v bytě, to bude holka se zajímavým životním příběhem. Časem ho z ní dostanu :) a byt je celej barevnej, takovej ten bohémskej styl, stará budova, starý všechno, ale má to svý kouzlo. Ještě pořád nemám pořádnou skříň s ramínkama, ale v pondělí jedem do IKEA (yaaay), tak se těším, co mi vyberem. V neděli jsem se s partičkou z jazykovky vydala kousek za Barcelonu na beach party, která byla sice moc roztomilá a s dobrou muzikou, nicméně se dost ochladilo a po jednom kebabu v místňáckým stánku a po pár pivem jedu se Skandinávcema kolem osmé večer radši domů, vyspat se trochu na další týden.



V pondělí jsem si s Hannou udělaly radost a zašly jsme do 213 na obědový meníčko. Stálo sice deset pade, nicméně připadaly jsme si jako v nějakým fancy-dining. Okurková polívka, cod fish krokety, dezert a pití. Mňam. A abych toho jídla neměl málo, večer jsem si ještě skočila do parku Citadela s Gustavem na piknik. Sweet Barcelona nights! Druhý den jsme se konečně vydaly s holkama na pláž. Seznamujeme se s novýma spolubydlícíma Hanny a čteme španělskej Cosmopolitan. Quires algun Spanking? Con mano o otras cosas? Teď už jsme připravený fakt na všechno!

 

Ve středu jsme poprvý nasedli do vlaku směr UAB. Zapisujeme se na International Welcome Point a každej se utíkáme podívat na svojí fakultu. Moje je moc hezká. Červený cihly, velký industriální okna, radio učebny, nahrávací studia. Akorát ty předměty budou ve španělštině pěknej záhul. Úplně náhodou potkávám holky z Česka, o kterých vím, že tu mají taky studovat. Docela vtipný, vyjdu z fakulty a někdo volá "Theo? Seš to ty?" a stojí tam dvě holky s obříma kuframa. Holky bydlí na kolejích na kampusu, což je teda docela z ruky a do Barcelony je to půl hoďky metro-vlakem na Plaza de Catalunya. Ale tak třeba to má i svý výhody. Jedem s Annou zpátky do milovanýho města a vaříme si u ní oběd. Večer má rozlučkovej věčírek jedna Švýcarka Nina, která přijede na letní semestr a teď si to tu byla jen na 3 týdny trochu obhlídnout a naučit se něco na jazykovým kurzu. Večírek byl u Norů na střešní terase, odkud mají neuvěřitelnej výhled na Tibidabo a Montjuic. Vykládalo se, pilo se, seznamovalo se. Venku na ulici hledáme nějaký tanečky, ale lidi na nás akorát tak lijou vodu z okna (místní řešení pro rušení nočního klidu). A tak se postupně odtancujeme domů.

Ale v pátek přišla mega party. Hanna a její spolubydlící měli kolaudačku bytu. Mají obrovskej kvartýr, kde bydlí 8 lidí a naproti přes chodbu v podobným bytě další studenti. Myslím, že nás tam bylo tak přes 60 určitě. Vrátily jsme se s Annou zpátky na střední a namíchaly si nějakou tu Havanu s kolou a s PETkou pod paží se vydaly na večůrek. Bylo to fakt skvělý. Dokonce jsem dělala v jednom pokoji na chvíli DJku a udržovala si publikum pěkně na vlně, hoho. Tak kolem druhé přichází policiéé a tak jsme za zavřenýma dveřma kukátkem pozorovali, jak všechny z toho druhýho bytu vyhazují ven. Docela vtipná situace, kdy se asi 30 lidí krčí u jedněch dveří a přetahují se o škvíru ve dveřích. Party se přesunula do ulic, jenže ukočírovat takový kvantum lidí je spíš nemožný, takže se postupně rozpadáme a ztrácíme a už ani zpívání Samba De Janeiro a Wannabe nás zase tolik nebaví. Začínáme být pěkně pissed off. Hledáme tanečky a žadný, co by se nám líbily, nemůžem najít. Chceme jít do klubu, ale týpkovi se nelíbíme. "Chicas guapas gratis, pero para vosotros es 10 euros!" Aha. Takže poučení dnešního večera je, že jsme tak ošklivý, že nás nechtějí pustit to baru. Někde na Plaza Reial potkáváme s Annou Tobiase a Erin, kteří mají volný vstupy do klubu Family, a tomu se v danou chvíli nedá říct ne. Trošku si ještě trsneme, ale Anna mizí domů a já si nakonec vykládám s dalším spolužákem Sebastianem u empanady (taková plněná zeleninová nebo masová kapsa) na Las Ramblas. No a tak si chci koupit ještě jednu empanadu, jdu za tím týpkem, co je prodává, a on přede mnou uteče. Dostávám už fakt depresi, že je se mnou něco špatně, ale pak si všimnu policajtů, co obchází a dávají prodejcům pokuty. UFF. Nechce se nám spát, tak se se Sebastianem vydáváme na půl hodinovou cestu na pláž, jakože se teda vykoupem v noci, ne asi, jsme přece spontánní. Aha, jenže v půlce cesty už nás to docela nebaví, to chození, a když konečně uvidíme písek, jsme úplně vyřízení. Skočíme si do vody, ale se strachem, že nám někdo z těch podivných individuí, co chodí okolo, ukradne všechny věci, zase rychle vylezem zpátky na břeh a šupky dupky domů. Sebastianovi se po cestě bohužel všichni trochu smějí, protože s mokrýma trenkama pod kalhotama vypadá, že to spíš nevydržel, než že šel plavat. No a já doma v 6 ráno potkávám Martina, přítele spolubydlící, tak si sednem na terasu, on si zakouří, já si procvičím zase trochu špániny a pak už jdu konečně spát.

 

 

 


Jo, ráno mám samozřejmě kocovinu jako blázen, takže se v jednu vykopu z postele, nějak zvládnu dojít na pláž, poslechnu si historky z večera, zasměju se a je mi líp. Odpoledne se zúčastníme nějaké Erasmus free walking tour po Goticu a El Borne, nicméně je nám všem dost špatně, takže jdem nakonec radši na výborný quesadilly do La Fianny. A zítra má přiletět Fraitovka, tak se na ní musím trochu vyspat a připravit se na zítřejší pool party. JO. Myslím, že to tu bude skvělý.

Julia: "One of the first things I wanted to have in Barcelona is a boyfriend. You know, it gets cold in the winter and I really wanted to have somebody to warm me."